Mexická revoluce byla složitým a krvavým konfliktem, který pravděpodobně trval dvě desetiletí a při němž přišlo o život 900 000 lidí. Co bylo příčinou tak úporného povstání a ospravedlnil nakonec účel prostředky?
Revoluce začala 20. listopadu 1910 výzvou do zbraně ke svržení dosavadního vládce a diktátora Porfiria Díaze Moriho.
Díaz byl ambiciózní prezident, který chtěl Mexiko rozvinout v průmyslovou a modernizovanou zemi. Zatímco pracoval na zavádění kapitalistické společnosti budováním továren, přehrad a silnic, venkovští dělníci a rolníci velmi trpěli.
Díaz vládl pomocí šikanózní kampaně a zastrašoval občany, aby ho podporovali. Zatímco občanské svobody, jako například svoboda tisku, za jeho vlády trpěly, největší nespravedlnost přišla v podobě nových zákonů o půdě.
Ve snaze posílit vazby se Spojenými státy a dalšími vlivnými zahraničními zájmy přidělil Díaz půdu, která kdysi patřila mexickému lidu, bohatým cizincům. Kromě toho žádný Mexičan nemohl vlastnit půdu, pokud neměl formální právní titul. Drobní zemědělci se stali naprosto bezmocnými, nezbývalo jim nic jiného než povstání.
Cesta revoluce rozhodně neprobíhala hladce a v zemi se vystřídala řada nespolehlivých prezidentů.
Francisco Madero, který se zasloužil o odstavení Díaze od moci, byl slabý vůdce a nepodařilo se mu uskutečnit pozemkové reformy, které slíbil.
Brzy ho nahradil generál Victoriano Huerta, který ho nechal popravit do týdne po nástupu k moci. Sám Huerta byl diktátorem a v roce 1914 ho svrhl Venustianio Carranza.
Ačkoli mnozí Carranzu obviňovali z touhy po moci, toužil také po míru. Ve snaze o občanský klid vytvořil Ústavní armádu a novou ústavu, do níž přijal mnoho požadavků povstalců.
Oficiálním koncem mexické revoluce je často považováno vytvoření mexické ústavy v roce 1917, boje však pokračovaly ještě dlouho v následujícím desetiletí.
Koneckonců, i když cílem mexické revoluce bylo zajistit spravedlivější způsob života pro zemědělské vrstvy, mnozí tvrdí, že nedosáhla o mnoho více než častého střídání vedení země.
Teprve v roce 1942, kdy mexičtí exprezidenti stanuli na pódiu Zocalo v Mexico City, aby vyjádřili podporu Velké Británii a Americe ve druhé světové válce, spatřili občané Mexika první záblesk politické solidarity a země se konečně sjednotila.