10 klasických válečných básní vybraných Dr. Oliverem Tearlem
Existuje mnoho skvělých válečných básní a existuje velké množství populárních válečných básníků. Sestavení univerzálního seznamu nejlepší válečné poezie vyvolává nejrůznější otázky. Protože však takový seznam bude vždy záležitostí osobního vkusu vyváženého objektivnějšími záležitostmi, jako je „vliv“ a „popularita u antologistů“, doufáme, že nám odpustíte troufalý název „nejlepší válečné básně“. V následujícím seznamu jsme se snažili nabídnout směs kanonických a nedoceněných básní. ‚Snílci‘ nejsou v Sassoonově tvorbě tak známí jako ‚Všichni zpívali‘, ale myslíme si, že jde o skvělou báseň, která si zaslouží, aby si ji přečetlo více lidí. Snažili jsme se také zařadit básně, které nás obzvlášť zaujaly. Abychom usnadnili výběr pouhých deseti skvělých válečných básní, omezili jsme se na první světovou válku (i když několik z nich vzniklo o mnoho desetiletí později), ale tím nepopíráme, že o jiných konfliktech vzniklo mnoho strhujících a úspěšných básní. Jako vždy budeme rádi za vaše návrhy na nejlepší válečné básně, které byste nám doporučili. Pokud si chcete níže uvedené básně přečíst, uvádíme odkaz (na název básně), který vás na ni přenese.
Laurence Binyon, „Za padlé“.
They shall not grow old, as we that are left grow old:
Age shall not weary them, nor the years condemn.
Při západu slunce i ráno
budeme na ně vzpomínat…
Binyon 
napsal „For the Fallen“ v severním Cornwallu v září 1914, pouhý měsíc po vypuknutí první světové války. Binyon sám nebyl vojákem – v době vypuknutí bojů mu bylo již kolem čtyřiceti let – ale „Za padlé“ je bezpochyby jednou z nejslavnějších básní první světové války. V našem krátkém rozboru Binyonovy básně jsme nabídli několik dalších informací o této krátké skladbě, která je zároveň velmi slavná i velmi obskurní. Některé její verše jsou velmi dobře známé z válečných vzpomínkových bohoslužeb, ale oficiální vzpomínková báseň jako celek by měla být známější. Zde si poslechněte skvělého sira Johna Gielguda, jak čte Binyonovu válečnou báseň. Pro přečtení celé básně klikněte na výše uvedený odkaz.
Charles Sorley, „When you see millions of the mouthless dead“
Když uvidíš miliony mrtvých bez úst
Across your dreams in pale battalions go,
Say not soft things as other men have said,
That you’ll remember. Neboť nemusíš tak…
Tento název Sorley nedal této básni, kterou po své smrti v roce 1915, kdy mu bylo pouhých 20 let, ponechal bez názvu. Skotský básník Charles Hamilton Sorley není mezi básníky první světové války příliš
známý, ale tato báseň je podle našeho názoru jedním z mnoha důvodů, proč by měl být známější. V této básni Sorley vzkazuje truchlícím po padlých vojácích, aby mrtvé muže nechválili a neplakali pro ně, pokud se jim tváře mrtvých vojáků zjevují ve snech. Mrtví muži je nemohou slyšet ani vidět. Sorleyho báseň je strohá a nekompromisní: důvod, proč nám říká, abychom se neobtěžovali chválit nebo plakat pro padlé vojáky, je ten, že tito duchové jsou pouhými stíny mužů, kterými byli, a naše slzy nebo slova pro ně nyní nic neznamenají. Zdá se, že báseň odmítá křesťanskou naději v posmrtný život, která stojí za mnoha dřívějšími básněmi hovořícími o smrti a truchlení. Jakmile mrtví odejdou, je konec: neexistuje žádná naděje na shledání nebo dosažení přes prázdnotu. Kliknutím na výše uvedený odkaz se dostanete na náš předchozí příspěvek, v němž tuto skvělou nedoceněnou válečnou báseň citujeme v plném znění, a na další informace o Sorleym.
John McCrae, „Na flanderských polích“.
Mrtví jsme my. Před krátkými dny
jsme žili, cítili svítání, viděli západ slunce zářit,
milovali a byli milováni, a teď ležíme
ve Flanderských polích.
Ačkoli asociace mezi makovými poli a uctěním památky válečných obětí vznikla již před první světovou válkou, jistě ji zpopularizovala první světová válka a zejména tato báseň Johna McCraea. McCrae, který zemřel na zápal plic během aktivní služby v lednu 1918, se k napsání této básně inspiroval v roce 1915 poté, co vedl pohřební obřad za dělostřeleckého důstojníka Alexise Helmera, který byl v konfliktu zabit. V nepřítomnosti kaplana McCrae jako lékař roty předsedal pohřbu mladého muže a napsal tyto památné verše, které pomohly upevnit spojení mezi mákem a padlými v první světové válce v lidové paměti. Kliknutím na výše uvedený odkaz si můžete báseň přečíst v plném znění.
Wilfred Owen, „Dulce et Decorum Est“.
Kdybyste v nějakých dusivých snech i vy mohli kráčet
za vozem, do něhož jsme ho naházeli,
a dívat se, jak se v jeho tváři svíjejí bílé oči,
jeho svěšená tvář, jak ďábel nemocný hříchem…
V říjnu 1917 napsal Wilfred Owen své matce z nemocnice v Craiglockhartu: „Tady je báseň o plynu, hotová včera………slavný latinský tag (z Horáce, Ódy) znamená ovšem, že je sladké a milé zemřít za vlast. Sladké a důstojné! Přestože báseň napsal v říjnu téhož roku, dochované náčrty „Dulce et Decorum Est“ ukazují, že ji Owen poté několikrát přepracoval a vrátil se k ní, než v listopadu následujícího roku – pouhý týden před příměřím – zemřel. (Tragické je, že telegram oznamující Owenově matce, že její syn padl v boji týden předtím, přišel v den příměří, zatímco všichni ostatní slavili konec války.) Jedna z nejslavnějších válečných básní „Dulce et Decorum Est“ (název je citátem z římského básníka Horacia, Dulce et decorum est pro patria mori neboli „je sladké a vhodné zemřít za vlast“) byla napsána v reakci na jingoistické proválečné verše, které psali lidé jako Jessie Pope. Pope je skutečně „přítelem“, kterého Owen v závěrečných verších básně přímo oslovuje. Báseň je však také otřesným a živým popisem útoku jedovatým plynem s řadou detailů, které okamžitě utkví v paměti a pronásledují nás ve snech, stejně jako pronásledovaly Owena, a ukazují, jak naivní a škodlivé názory jako Jessie Popeová ve skutečnosti byly. „Dulce et Decorum Est“ je skvělým příkladem Owenova vynikajícího básnického umění: byl sice mladý a jeho poezie je cenná jako okno do hrůz první světové války, ale v konečném důsledku si jeho reakce na hrůzné události, jichž byl svědkem, ceníme právě proto, že je vyjádřil tak emotivním, ale kontrolovaným jazykem s použitím obrazů, které jsou zároveň pravdivé a účinné. Jak uvedl v návrhu předmluvy, kterou napsal ke svým básním: „Mým tématem je válka a lítost nad válkou. Poezie je v lítosti. Vybrali jsme zde některé z nejlepších básní Wilfreda Owena. Poslechněte si herce Christophera Ecclestona, jak čte Owenovu báseň zde. Fascinující je také rukopis této básně.
Siegfried Sassoon, „Snílci“. Sassoon patřil spolu s Owenem k nejslavnějším básníkům první světové války a k nejostřejším dokumentátorům toho, co Owen nazýval „lítostí války“. Sassoon se dokonce významně podílel na inspiraci a podpoře vypjatého stylu Owenovy poezie. Tento sonet není jeho nejznámější, ale je dojemným obrazem stesku, který obyčejný voják pociťoval po domově, svých blízkých a normálním životě, který zanechal za sebou. (Podívejte se na výběr deseti nejlepších Sassoonových básní od bloggerky Grace Freemanové zde.)
Rupert Brooke, „Voják“.
Brooke je dalším slavným básníkem první světové války, ačkoli zemřel poměrně brzy v průběhu konfliktu a psal zcela jiný druh válečné poezie než Owen a Sassoon. Jak jsme prozradili na jiném místě, své slávy se příliš nedožil, ale tato báseň – jakkoli je vlastenecká a burcující – sehrála v prvních dnech války zásadní roli, neboť pomohla stmelit Anglii v nejistých časech. Báseň byla skutečně krátce před Brookeovou smrtí o Velikonocích roku 1915 nahlas přednesena v katedrále svatého Pavla. Podívejte se také na náš výběr nejlepších básní Ruperta Brookea. Zde si poslechněte Sophie Okonedo, jak čte Brookeovu báseň. Klikněte na výše uvedený odkaz a přečtěte si Brookeovu báseň v plném znění.
Isaac Rosenberg, „Break of Day in the Trenches“
The darkness crumbles away.
Je to stejný starý druid Čas jako vždycky,
jen živá věc mi skáče do ruky,
podivná sardonická krysa,
když tahám z parapetu makovici
aby se mi za ucho přilepila…
Společně se Sorleym a Owenem byl Isaac Rosenberg (1890-1918) Robertem Gravesem považován za jednoho ze tří významných básníků, které jsme ztratili během první světové války. Stejně jako Owen a McCrae zemřel Rosenberg v roce 1918 před příměřím a jeho pověst velkého válečného básníka byla posmrtná. Jeho styl je mnohem sevřenější a zdrženlivější – dokonce přízemnější a věcnější – než Owen a Sassoon. Důraz klade méně na lítost nad válkou než na téměř dokumentární smysl pro detail, který nám ukazuje, jaký byl život v zákopech pro průměrného bojovníka. (Srovnejme jinou báseň z první světové války, báseň T. E. Hulma o zákopech Svatý Eloi, která je podobně zdrženlivá a nesentimentální). „Break of Day in the Trenches“ je asi nejslavnější Rosenbergova báseň a ukazuje jeho vypjatý, nesmlouvavý styl, který sdílí s Owenem (a do jisté míry i se Sorleym). Krysy, máky, „rozrytá pole Francie“: podobně jako Owen nás Rosenberg staví doprostřed dění a vykresluje drsnou, realistickou scénu války a každodenního života vojáků.
Major Pickthall, „Pochodující muži“.
Pod rovnou zimní oblohou
Viděl jsem projít tisíc Kristů.
Zpívali píseň jalovou a volnou
Když šli na Kalvárii…
Ačkoli nejslavnější váleční básníci v anglickém jazyce byli muži, neznamená to, že by ženy o první světové válce nepsaly – a mnohé se obrátily k poezii jako ke způsobu, jak vyjádřit své zážitky ze svědectví války z boku (i když je třeba připomenout, že mnohé, jako například dobrovolné zdravotní sestry a další, nebyly na okraji, ale dole mezi bojujícími). Pickthallová (1883-1922) byla Kanaďanka, ačkoli se narodila v Londýně. Někteří ji považovali za největší kanadskou básnířku své generace a tato krátká báseň je dojemným náboženským pohledem na oběť, kterou každý týden přinášejí tisíce mužů: „S dušemi neočištěnými a pevným dechem / přijímali svátost smrti. / A za každého z nich, daleko od sebe, / sedm mečů rozervalo ženské srdce. Báseň by si zasloužila, aby byla mimo Kanadu známější, než je, protože je zajímavým příkladem „válečné básně“ napsané během první světové války, ale spíše civilistkou než mužem bojovníkem.
Clifford Dyment, „The Son“. Dyment (1914-1971), jeden z literárních absolventů gymnázia v Loughborough, se narodil v roce, kdy vypukla první světová válka, a tento sonet napsal o svém otci, který během konfliktu zemřel, když byl Dyment ještě velmi mladý. Báseň byla inspirována nálezem otcových dopisů domů Cliffordově matce, včetně posledního dopisu, který jí napsal o zamítnutí své žádosti o dovolenou. Myšlenka, že jeho štěstí je „na dně moře“, použitá s takovým účinkem v této krásné básni, byla převzata z otcova dopisu – příklad použití básnického obrazu převzatého ze soukromého dopisu v básni.
Philip Larkin, „MCMXIV“. MCMXIV je rok 1914 v římských číslicích. Jak poznamenal literární kritik Christopher Ricks, Larkinovo rozhodnutí nazvat svou báseň „MCMXIV“ namísto „1914“ nebo „Devatenáct čtrnáct“ znamená, že si nemůžeme být jisti, jak název básně vyslovit nahlas: říkat mu „1914“ je samozřejmě přesné, ale nepřenáší latinskou stylizaci data. Naopak odříkávání jednotlivých písmen (nebo číslic), z nichž se název skládá, nedává příliš smysl. Je to název, který musíme číst, na stránce: podobně jako „latinská jména kolem podstavce“ v jiné Larkinově básni, „An Arundel Tomb“, „MCMXIV“ naznačuje lapidární nápisy na hrobech – nebo dokonce na válečných pomnících. Tato báseň je na prvním místě našeho seznamu nejlepších Larkinových básní, protože je ohromujícím a dojemným obrazem toho, jak první světová válka změnila svět – nikoliv tím, že by se soustředila na hořčičný plyn a kulometnou palbu (Larkin, narozený v roce 1922, se zřejmě narodil až po skončení první světové války a službu ve druhé světové válce mu prominuli ze zdravotních důvodů), ale na změny, které způsobily každodenní život rodin a komunit. Výčet každodenních edwardiánských detailů, které podle Larkina v důsledku první světové války zmizely, graduje v jedné dlouhé větě (ano, báseň má jen jednu větu) až k dojemnému závěru.
Pokud ve vás tento výčet vzbudil chuť na další poezii první světové války, některé z nejlepších válečných básní z tohoto konfliktu jsou shromážděny v knize The Penguin Book of First World War Poetry (Penguin Classics)
Případně vyměňte válku za lásku s tímto výběrem nejlepších velmi krátkých milostných básní v angličtině.
Autor tohoto článku, Dr. Oliver Tearle, je literární kritik a lektor angličtiny na Loughborough University. Je mimo jiné autorem knihy The Secret Library: A Book-Lovers‘ Journey Through Curiosities of History
Obrázek (nahoře): Portrét britského vojenského básníka Charlese Hamiltona Sorleyho (1895-1915), v letech 1914/15, autor neznámý; Wikimedia Commons. Obrázek (dole): Rupert Brooke v roce 1915, z vydání jeho Básní z roku 1920; Wikimedia Commons, public domain.
.